JTP :: Literatura na świecie byla věnována Josefu Škvoreckému
Vstup pro autory RSS Shrnutí Nové články Mapa stránek
JTP > 5. Články a zajímavosti > Pořady a produkce našich kolegů

Literatura na świecie byla věnována Josefu Škvoreckému

sobota 1. září 2007.

Poslední číslo polského časopisu Literatura na świecie (2007, č. 3-4) je celé věnováno českému spisovateli a exulantovi Josefu Škvoreckému. Na celkem tři sta šedesáti dvou stranách se dostává pozornosti jeho románové a povídkové tvorbě, doplněné o kritické studie, předmluvy ke knihám a rozhovor s náchodským rodákem (*27. 9. 1924) v překladech předních polských bohemistů Andrzeje S. Jagodzińského, Joanny Królakové, Jarosława Rybského a Tomasze Grabińského.

Číslo jediného polského časopisu výhradně zaměřeného na světovou literaturu otevírá rozsáhlá ukázka ze Škvoreckého románu Příběh inženýra lidských duší, konkrétně z 1. kapitoly Poe a ze 6. kapitoly Conrad, která snad může být polskému čtenáři velmi blízká i tím, že Joseph Conrad (vl. jm. Teodor Józef Korzeniowski, 1857-1924) pocházel z polské rodiny, po studiích na krakovském gymnáziu se mu podařilo uskutečnit sen stát se námořníkem. Citáty z anglický děl J. Conrada Srdce temnoty a V očích Západu jsou proto uváděny v překladech Aniely Zagórské a Wita Tarnawského. Kromě toho je dalším citovaným dílem Nezvalův Edison v překladu Józefa Waczkówa. Andrzej S. Jagodziński svůj překlad doplnil o úvahu „Případ marnotratného překladatele“, v níž se vyznává z okouzlení Zbabělci, ale také knihami Kundery a Hrabala či „novou vlnou“ českého filmu, které ho přivedlo ke studiu české a slovenské filologie. Přestože se po roce 1968 ocitla celá řada československých spisovatelů na indexu, v Polsku mohla jejich díla ještě po určitou dobu vycházet. Knihy z vydavatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers, mj. Tankový prapor a Příběh inženýra lidských duší, se k Jagodzińskému dostaly na počátku 80. let. Četba románu o padesáti letech totality ve střední Evropě, napsaná bez patosu, s ironií a sebeironií, v něm zanechala velký dojem. Bylo to něco úplně jiného a osvěžujícího, než co v té době nabízela polská literatura, včetně té nezávislé. „Tak umí psát jen Češi – Hrabal, Kundera, Filip nebo Škvorecký,“ tvrdí překladatel a dodává: „Veselé historiky i smutná vyprávění, mládenecké příhody i dramatické zážitky, smích i děs, celé to absurdní divadlo světa.“

Dodejme, že Jagodziński se musel vyrovnat s velmi obtížným úkolem, přiblížit polskému čtenáři nikoli jen hlavní konstrukční osu děje románu o profesoru Danielu Smiřickém přednášejícím angloamerickou literaturu na univerzitě v Torontu, ale především jazyk postav. Hrdinové románu mluví různými osobitými jazyky a užívají specifických frází, i když převažuje obecná čeština s množstvím kolokvializmů. Kromě toho jde o jazyk různých dob a zvláštní česko-americký dialekt, který má naštěstí svou polskou analogii. K dalším překladatelským oříškům patří fakt, že vypravěč hovoří jinak na svých přednáškách (používá spisovný jazyk), jinak při popisu kanadské reality (tady se objevují četné výpůjčky z angličtiny) a ještě jiným způsobem, když vzpomíná na život ve své dřívější vlasti (tady důsledně používá obecnou češtinu). Ještě složitější je případ postavy Lojzy, který ve svých dopisech používá jednoduchou češtinu s prvky severočeského nářečí, ale po přestěhování na Slovensko se do jeho jazyka dostává postupně stále více slovakismů, aby nakonec přešel na nespisovnou obecnou slovenštinu, „obohacenou“ o prvky novořeči (newspeaku) komunistické propagandy. Tento jazykový vývoj již není možno napodobit v cílovém jazyce, protože použití jakéhokoli polského nářečí by vedlo do slepé uličky. Lojza v překladu Jagodzińského nemění svůj nespisovný jazykový styl. Polští čtenáři však mohou být i s tímto překladem na výsost spokojeni, protože všeobecně kladně hodnocený anglický překlad Paula Wilsona Příběhu inženýra lidských duší postavu zcela eliminuje (samozřejmě se souhlasem autora) jako příliš specifickou, „východoevropsko-komunistickou“ a západnímu čtenáři nesrozumitelnou. Kromě toho se do angličtiny nedají přeložit česko-americké dialogy tak, aby vynikla jejich jazyková směšnost. Zvláštní případ tvoří také multilingválnost knihy. Úryvky rozhovorů jsou v angličtině, němčině, občas v ruštině a latině. To všechno v souladu s originálem mohlo zůstat nepřeloženo, když slouží k dokreslení atmosféry a autentičnosti dialogů, tudíž není na překážku pochopení románu.

Po ukázce z románu Příběh inženýra lidských duší následuje překlad studie Miroslava Kotáska „Tento román je román. Je to veliké dílo, neboť je v podobě knihy“ ze sborníku Škvorecký 80 (Literární akademie v Praze, 2005). Je o studii dostupnou českému čtenáři, proto ji nechávám bez komentáře snad až na jednu poznámku, která souvisí s výše připomenutým Josephem Conradem. M. Kotásek se domnívá, že emigrační spisovatel ztrácí nejen svůj prostor, ale i svůj jazyk, což umožňuje porovnávat osudy Smiřického a autora Lorda Jima. Z jazykového hlediska jsou postavy románu a také vypravěč v polovině cesty mezi angličtinou a češtinou, protože mateřský jazyk pro ně ztratil svou samozřejmost, zatímco jazyk nové země ji ještě nezískal. Vedlejším produktem této narušené jazykové hierarchie je rozpad estetického systému v románu, kde vedle sebe vystupují díla různých hodnot filmového umění nebo dochází k osobitým intertextuálním vztahům v oblasti literatury.

Za studii brněnského bohemisty M. Kotáska byla zařazena práce exilového literárního vědce Květoslava Chvatíka „Vypravěč Škvorecký“ z periodika Listy (1985, č. 5; s pozměněným názvem „Velký vypravěč Josef Škvorecký“ ji otiskla Česká literatura, 1991, č. 1) vydávaného v Římě jako Czechoslovak mothly magazine in exile. Chvatík se probírá celou dosavadní tvorbou autora Zbabělců, podtrhuje skutečnost, že od tohoto románu až po Inženýra lidských duší hlavní hrdina Danny od začátku nevěří v mýtus revoluce. Strhávání ideologických masek a odkrývání pod nimi celého komplexu soukromých zájmů, egoismů, slabostí a vášní představuje podstatu Danyho ironického pohledu na svět, který tak šokoval již ve Škvoreckého prvotině, protože o všech nedotknutelných a svatých věcech hovořil s pohoršující upřímností – až po legendární frázi „Ať žije SSSR! – Jen se neposer!“, což bylo v Literaturze na świecie zručně přeloženo Jagodzińským: „Niech żyje ZSRR! Tylko się nie zesraj!“

Ze sborníku Škvorecký 80 byla převzata další studie, tentokrát švédské slavistiky Julie Hansenové, přednášející na univerzitě Högskolan Dalarna ve Falunu, „Paměť a vyprávění ve dvou románech Škvoreckého“ (z angličtiny ji přeložil J. Rybski). Práce Hansenové je přínosem z hlediska soustřední pozornosti na rozbor narativních struktur Škvoreckého Miráklu a Inženýra lidských duší a odvoláním se na práci Jamese Olneye Memory and Narative: The Wave of Life-Writing (University of Chicago Press, 1998). Přesto, že je Olneyova práce více zaměřena na autobiografickou než na románovou prózu, jeho závěry mohou být stejně užitečné při interpretaci takových děl, jako jsou zmíněné Škvoreckého romány, v nichž se stává důležitou paměť. Škvoreckého romány jsou něčím mnohem víc než jen rekapitulací spisovatelova života v próze, když se v nich dostávají do popředí mechanismy paměti a vztahy k narativitě. Umožňují reflexivní pohled do průběhu tvůrčího procesu, odrážejí duševní stav spisovatele na emigraci a určují, co znamená existovat jako lidská bytost, domnívá se švédská badatelka.

„Druhý proud“ (řečeno s K. Chvatíkem) tvorby Škvoreckého reprezentuje vlastní spisovatelovo zamyšlení nad detektivkami v jeho životě (stejnojmenný esej „Detektivky v mém životě“ publikoval v roce 2006 časopis Danny, vydávaný Literární akademií Josefa Škvoreckého v Praze). Snad stojí za připomenutí, že největší porci kriminálek přečetl autor Nápadů čtenáře detektivek na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se léčil v motolské nemocnici na žloutenku. Po čtyřech měsících pobytu na infekčním oddělení se rozhodl napsat článek na téma tohoto „nízkého“, ale zároveň životodárného žánru, později ve spolupráci s Janem Zábranou vznikla Vražda pro štěstí. Od té doby uplynulo mnoho let, ale manželé Škvorečtí za umělecký happy end považují to, že se po neúspěchu románu Honzlová Zdeny Salivarové (Toronto 1972, Praha 1990) ve staré vlasti rozhodli psát pro vlastní potěšení detektivky společně, každý jednoho vypravěče, a to v souladu se žánrem, v němž se často neobjevuje jeden, ale zároveň několik vypravěčů.

Také z Dannyho (2004) pochází esej J. Škvoreckého "Starosti s jazykem". Spisovatel v něm prozrazuje své hlavní kulturní inspirace - v dětství to byly němé americké grotesky, později fascinace literaturou. Je to snad ironie osudu, že Škvoreckého první četbou byli Lidé statečných srdcí Jamese Olivera Curvooda, první část trilogie, jejíž děj se odehrává na kanadském severu, kde Mounties (kanadská jízdní policie) pronásleduje a pak zachraňuje indiánské dívky? A že druhou oblíbenou lekturou se stali Dva divoši Ernsta Thompsona Setona, jejichž děj se odehrává zhruba deset minut chůze od bytu Škvoreckých v torontském Don Valley, kde se mladí hrdinové knihy vydávají na výlety do lesa? Postupně se Škvorecký stal anglofilem, znamenitým překladatelem z angličtiny, ale rétorickou otázku, co způsobilo, že se malý chlapec v nevelké zemi uprostřed střední Evropy, zbité a zmasakrované okupanty a mocným Velkým bratrem, dokázal vcítit do duše negramotného černošského otroka z Missouri, ponechává otevřenou: „Nechme ji koňovi, má větší hlavu. Nebo možná slonovi.“

O jazzu v malém městě hovoří na dalších stranách Literatury na świecie Antonín J. Liehm. Jde o interview z roku 1967, původně otištěný v knize Generace (Köln 1988, 1990). O vztahu Škvoreckého k angloamerickým spisovatelům, například Chandlerovi, Poeovi, Hemingwayovi, Faulknerovi, nebo k rodnému městu a jazzové hudbě, víme již mnohé. Liehm se soustřeďuje i na otázky literární kritiky, podmínek rozvoje literárního talentu a problémů překladatelské práce. Vzpomínka na práci ve Světové literatuře, kterou Škvorecký redigoval od roku 1956 do ledna 1959, kdy musel po skandálu vyvolaném Zbabělci odejít z redakce časopisu, přivádí na mysl fakt, že časopis zanikl po listopadu 1989 z dotačních důvodů. Dodnes jeho obdoba na našem literárním trhu citelně schází; akademická Světová literatura není širokým vrstvám čtenářů známým sborníkem a „světová“ příloha brněnského Hosta nebo tematická „zahraniční“ čísla Souvislostí situaci také zcela nezachraňují. Můžeme tedy závidět našim severním sousedům, že se pod vedením šéfredaktora a anglisty Piotra Sommera daří vydávat v nákladu dvou tisíc devíti set kusů kvalitní, na světovou literaturu orientovaný čtvrtletník.

Literatura na świecie dále uveřejnila předmluvu Milana Kundery k francouzskému vydání Miráklu Josefa Škvoreckého z roku 1978. Kundera usiloval o nelehký úkol – objasnit západním čtenářům fenomén Pražského jara a způsob, jak se s tímto českým „zázrakem“ vypořádal spisovatel prostřednictvím hlavní postavy Danyho Smiřického. Helena Kosková v příspěvku „Dílo Josefa Škvoreckého v kontextu české a světové literatury“, původně otištěném ve sborníku Škvorecký 80, řadí Škvoreckého po bok spisovatelů, kteří se cítili součástí dvou kultur a jazyků (Vladimira Nabokova, Witolda Gombrowicze, Czesława Miłosze, Jerzyho Kosińského, Sławomira Mrożka, Salmana Rushdieho, Milana Kundery aj.). Dodejme, že tato česká slavistka, působící od roku 1965 ve Švédsku, nehostila na stránkách časopisu poprvé; v překladu Leszka Engelkinga publikovala Literatura na świecie její studii „Destruktor falešných mýtů“ (1991, č. 8-9).

Rozhovor Sama Soleckiho (v originálne The Last Decade, An Interwiew with Josef Skvorecky) z roku 1997 (dostupného na http://www.centerforbookculture.org/review/97_1.html) obsahuje otázky na novější Škvoreckého díla Scherzo capriccioso a Nevěsta z Texasu; ta dosud do polštiny nebyla přeložena. Poznámka o autorovi dokumentuje jedenáct v Polsku knižně vydaných titulů ze Škvoreckého díla, a to různých žánrů. Redaktor The Canadian Forum a profesor literatury na univerzitě v Torontu Sam Solecki je znám také jako autor první monografie o J. Škvoreckém - Pragues Blues. The Fiction of Josef Škvorecký (Toronto 1990). Rozhovor má opět překladatelskou pointu. Solecki uvádí příklad překladu přezdívky negativní postavy důstojníka z Tankového praporu, tak pěkně ztělesněnou ve filmové verzi Romanem Skamene. V originále je nazýván Malinkatým ďáblem, ve francouzské verzi se mění na P’tit Mephisto a Paul Wilson ho pokřtil na the Pygmy Devil. J. Škvorecký konstatuje, že některé aspekty románu prostě nejdou přeložit – vždy se něco ztratí.

Pojednání o monotematickém čísle Literatury na świecie by se dalo uzavřít Škvoreckého odpovědí na otázku Soleckiho:
S. Solecki: „Snad to byl Valéry, jenž řekl, že literaturou je to, co se ztratí v překladu?“
J. Škvorecký: „To je nevyhnutelné.“

Zbývá poděkovat za hold, který Literatura na świecie složila Josefu Škvoreckému a jeho dílu uskutečněním monografického čísla. Je jistě potěšitelné, že po Francouzi Francisi Pongeovi, jemuž věnovala Literatura na świecie také skoro celé jedno číslo (2006, 9-10), vzdal časopis hold také českému spisovateli.

Libor Martinek